Pýthagorás

Můj příběh

Já jsem Pýthagorás z ostrova Samos. Kolem mě se toho vypráví tolik, že už ani já nevím, co je pravda. Nic jsem nenapsal, všechno za mě říkali žáci. Jisté je, že jsem odešel do Krotónu v jižní Itálii a založil tam školu, kde se učilo, že všechno na světě je číslo.

Vypráví se, že jsem šel kolem kovárny a slyšel, jak kladiva různých vah zní spolu hezky nebo škaredě. Doma jsem napínal struny. Struna poloviční délky zní o oktávu výš, tedy stejný tón, jen vyšší. Poměr 3 ku 2 a 4 ku 3 dávají další dvojice tónů, které spolu ladí. Hudba byla číslo. Od té chvíle jsme čísla hledali všude.

Větu, kterou nosím ve jménu, znali Babyloňané tisíc let přede mnou. Říká, že u pravoúhlého trojúhelníku dává čtverec nad nejdelší stranou tolik, co oba čtverce nad kratšími dohromady. Moje škola ji ale prý jako první dokázala, ne jen změřila. Trojúhelník se stranami 3, 4, 5 je nejslavnější: 9 + 16 = 25.

A pak přišla rána. Prý to byl žák Hippasos, kdo zjistil, že úhlopříčka čtverce se nedá napsat jako poměr dvou celých čísel. Odmocnina ze dvou je číslo, jehož desetinná místa nikdy neskončí a nikdy se nezačnou opakovat. Pro školu, která věřila v celá čísla, to byla pohroma. Dnes víme, že takových čísel je víc než těch obyčejných.