objevitel · 4 min čtení
William Gilbert
1544–1603 · Londýn
Proč se střelka kompasu vždycky otočí k severu? Kdo ji tam táhne?
Kdy jsem žil
Žil jsem před 420 lety. Barevná čárka jsem já, ostatní jsou další objevitelé z Akademie.
Můj příběh
Já jsem William Gilbert z Colchesteru v Anglii. Byl jsem lékař, a to dost slavný. Léčil jsem samotnou královnu Alžbětu I. Jenže po večerech jsem se místo pilulek zavíral s magnety. Osmnáct let jsem si na vlastní náklady nechával kovat tyče, brousit kameny a stavět přístroje. Kolegové kroutili hlavou. Mě to ale zajímalo víc než cokoli jiného.
V mé době se o magnetech vyprávěly hlouposti. Že magnet zničí česnek, a tak námořníci u kompasu nesměli jíst. Že diamant zmagnetizuje železo. Já jsem nic z toho nevěřil na slovo. Vzal jsem magnet, potřel ho česnekem a zkusil, jestli ještě drží. Držel. Vyzkoušel jsem sedmdesát diamantů. Železo nezmagnetizoval ani jeden. Napsal jsem, že se má zkoušet, ne věřit.
Z magnetovce, kamene, který sám od sebe přitahuje železo, jsem si nechal vybrousit kouli. Říkal jsem jí terrella, malá Země. Když jsem po ní posouval malou střelku, chovala se přesně jako kompas na cestě z Londýna k rovníku: u pólů se stavěla kolmo, uprostřed ležela naplocho. Tak jsem přišel na to, co střelku táhne. Není to hvězda ani hora na severu. Celá Země je jeden obrovský magnet.
V roce 1600 jsem to všechno vydal v knize De Magnete. Popsal jsem v ní i něco jiného. Když třeš jantar, přitahuje kousky slámy a peří, ale ne tak jako magnet. Jantar se řecky řekne élektron, a tak jsem té síle dal jméno electricus. Z toho slova je dnes elektřina. Rozdělil jsem tak dvě věci, které se pletly: magnet táhne jen železo, třený jantar táhne kdeco. Tři roky nato jsem umřel, prý na mor. Ale kniha zůstala a četl ji i Galileo.
Moje klíče
Operace, které v Akademii vysvětluji já.
Kam jsem ještě sáhl
Lékařství
Byl jsem prezident sboru londýnských lékařů a dvorní lékař královny. Léky byly tehdy hlavně byliny a odvary. Řekl bych ti, že nejlepší lék je nevěřit tomu, co se jen povídá, a podívat se sám.
Astronomie
Věřil jsem, že se Země otáčí kolem své osy jednou za den a že to zvládne díky magnetismu. To druhé byla chyba. Ale že se točí Země, a ne obloha kolem ní, to jsem trefil. V mé době to tvrdil málokdo.
Elektřina
Postavil jsem první přístroj na hledání elektřiny: lehkou kovovou jehlu na špičce, které jsem říkal versorium. Když k ní přiblížíš třený jantar nebo sklo, jehla se natočí. Byl to pradědeček všech měřicích přístrojů na elektřinu.
Věděl jsi, že…
Zjistil jsem, že když magnet rozžhavíš doruda, přestane přitahovat. Když vychladne, dá se zmagnetizovat znovu. Dnes máte doma magnety na dveřích lednice. Kdyby spadly do ohně, přestaly by držet.
Železné tyče, které stály roky svisle nebo směrem na sever, se samy staly magnety. Všiml jsem si toho na starých kovaných mřížích v oknech. Země je zmagnetizovala potichu, za ta léta.
Stará jednotka magnetické síly se jmenuje gilbert, po mně; dnes ji už skoro nikdo nepoužívá. Zůstal ale kráter Gilbert na Měsíci, široký přes sto kilometrů. Dělím se o něj s jedním americkým geologem, který se jmenoval stejně.
Trik navíc
Magnet, nebo elektřina
Když nevíš, jestli tvoje věc táhne jako magnet, nebo jako třený jantar, udělej mou zkoušku. Natrhej kousíčky papíru. Magnet je nezvedne, drží jen železo. Plastové pravítko potřené o vlasy je zvedne, ale sponku ze železa ne. Papír je test na elektřinu, sponka test na magnet. Co zvedne obojí? Nic. Proto jsou to dvě různé síly.
Kde mě potkáš
V dnešních misích moje klíče zatím na žádný zámek nepasují. Nové mise přibývají, vrať se později.
Sousedé v čase
Napsal Klub nadaných dětí · aktualizováno 18. září 2026
Příběh máš. Teď klíč a zámek.