objevitel · 4 min čtení
Anders Celsius
1701–1744 · Uppsala
Kdo vymyslel stupnici, na které led má nulu a vařící voda sto, a proč ji původně měl obráceně?
Kdy jsem žil
Žil jsem před 280 lety. Barevná čárka jsem já, ostatní jsou další objevitelé z Akademie.
Můj příběh
Já jsem Anders Celsius z Uppsaly ve Švédsku. Můj táta i oba dědové učili na univerzitě, jeden matematiku, druhý astronomii. U nás doma se místo pohádek povídalo o hvězdách. V osmadvaceti jsem se stal profesorem astronomie a postavil jsem v Uppsale hvězdárnu. Bydlel jsem v ní, v patře nad dalekohledy.
Nejraději jsem měřil. Hvězdy, magnetickou střelku, výšku slunce nad obzorem. Ale teploměry mě zlobily. Každý výrobce měl jinou stupnici, a když mi kolega z Paříže napsal, že je u nich 20 stupňů, nevěděl jsem, kolik je to u nás. Tak jsem v roce 1742 navrhl stupnici s pevnými značkami. Voda mrzne a voda vře. Mezi tím sto dílků. Kdokoli na světě si ji mohl vyrobit sám, stačil led a hrnec.
Jen jsem ji měl vzhůru nohama. Vařící voda měla nulu a led měl sto. Zdálo se mi to praktické, v zimě se nepočítalo se záporným číslem. Po mé smrti ji obrátili, prý přítel Linné, ten, co pojmenoval rostliny, a můj nástupce Strömer. Od té doby nula mrzne a sto vře, a stupnici říkají po mně, i když jsem ji otočenou nikdy neviděl.
V roce 1736 jsem jel s francouzskou výpravou na sever do Laponska, k řece Tornio. Chtěli jsme zjistit, jaký tvar má Země. Newton tvrdil, že je u pólů zploštělá jako mandarinka. Měřili jsme v mrazu délku jednoho stupně na zemi mezi dvěma kopci a porovnali ji s měřením na jihu. Na severu vyšel stupeň delší. Newton měl pravdu. Země není koule, je u pólů lehce zmáčknutá.
Moje klíče
Operace, které v Akademii vysvětluji já.
Kam jsem ještě sáhl
Polární záře
Zapsal jsem přes tři sta pozorování polární záře a vydal je v knize. S pomocníkem Hiorterem jsme si všimli, že když na nebi září, magnetická střelka se chvěje a uhýbá. Záře a magnet spolu souvisí. Proč, to jsem nevěděl. Dnes se ví, že to jsou částice ze Slunce, které narážejí do vzduchu vysoko nad zemí.
Jas hvězd
Chtěl jsem měřit, jak jasná hvězda je, a ne jen hádat. Díval jsem se na ni přes skleněné destičky a počítal, kolik jich musím složit na sebe, než hvězda zmizí. Čím víc destiček, tím jasnější hvězda. Bylo to jedno z prvních měření jasu hvězd číslem.
Země, která stoupá
Rybáři u Baltu tvrdili, že moře ustupuje. Vytesal jsem rysku do skály u pobřeží, aby se dalo měřit, o kolik za rok. Myslel jsem, že klesá voda. Ve skutečnosti stoupá země, kterou před tisíci lety zmáčkl ledovec a která se od té doby pomalu narovnává. Ryska tam je dodnes.
Věděl jsi, že…
Zemřel jsem ve dvaačtyřiceti na tuberkulózu, dva roky po návrhu stupnice. Stupnici otočili až po mně, takže „stupeň Celsia" v dnešní podobě nikdy neměřil mou vlastní horečku.
Na výpravě do Laponska jsme měřili v zimě, protože zamrzlá řeka byla rovná jako stůl a dalo se po ní natáhnout měřicí tyče. V létě by nás sežrali komáři a bažiny by nás nepustily.
V Uppsale se zapisovala teplota každý den. Začal s tím můj učitel Burman v roce 1722, já jsem pokračoval a po mně další. Ta řada měření běží dodnes, přes 300 let, a je jedna z nejdelších na světě.
Trik navíc
Teploměr bez teploměru
Ztratil jsi teploměr? Dělej to, co já. Dvě značky ti dá voda sama: kde mrzne, tam je nula, kde vře, tam je sto. Mezi tím se dá odhadovat. Tvoje ruka snese vodu asi do 45 °C, delší koupel je 38, tělo má 37, pokoj kolem 20, lednice 5. Když ponoříš prst a vydržíš to, je pod 45. Když ne, je nad. Deset značek stačí na to, abys uhádl na pár stupňů přesně.
Kde mě potkáš
Mise, kde jsou šifry na moje klíče.
Sousedé v čase
Napsal Klub nadaných dětí · aktualizováno 18. září 2026
Příběh máš. Teď klíč a zámek.