objevitel · 4 min čtení
Alessandro Volta
1745–1827 · Como
Kdo vyhrál hádku o žabí stehýnka a vyrobil první baterii na světě?
Kdy jsem žil
Žil jsem před 200 lety. Barevná čárka jsem já, ostatní jsou další objevitelé z Akademie.
Můj příběh
Já jsem Alessandro Volta z Coma v Itálii, z města u jezera pod Alpami. Mluvit jsem prý začal až ve čtyřech letech a rodina se bála, že jsem hloupý. Pak jsem nepřestal. Ve škole mě nejvíc bavila elektřina: jiskry, které přeskakují ze skla po tření, vlasy, které se zvednou k hřebenu. Ve třiceti třech letech jsem učil fyziku na univerzitě v Pavii a pořád jsem hledal, jak jisker vyrobit víc.
Můj krajan Luigi Galvani pověsil žabí stehýnka na měděné háčky u železného zábradlí. Stehýnka sebou škubala, a Galvani řekl: v žábě je živočišná elektřina. Já jsem tomu nevěřil. Vzal jsem dva různé kovy, položil je na jazyk a cítil kyselou chuť. Žádná žába. Elektřina vzniká tam, kde se dotýkají dva různé kovy a něco vlhkého mezi nimi. Žába byla jen ta vlhká věc. Hádali jsme se roky a oba jsme měli kus pravdy: já o kovech, Galvani o tom, že nervy poslouchají elektřinu.
Pak jsem to postavil. Kotouč zinku, kotouč mědi, plátno namočené ve slané vodě. A znova: zinek, měď, plátno. Dvacet, třicet, čtyřicet pater nad sebou. Když jsem se dotkl spodku a vršku, dostal jsem ránu, a ne jednu jiskru, ale proud, který nepřestával téct. V březnu 1800 jsem to popsal v dopise do Londýna. Říká se tomu Voltův sloup. Byla to první baterie na světě a věda se od té chvíle rozjela: za pár týdnů jiní pomocí sloupu rozložili vodu na dva plyny.
V roce 1801 mě pozval do Paříže Napoleon. Tři dny jsem mu předváděl sloup, jiskry a plyn, který jsem chytil v bažině. Byl nadšený, dal mi zlatou medaili a později mě udělal hrabětem. Jednotka elektrického napětí se dnes jmenuje volt. Dnešní plochá baterie je můj sloup zabalený do krabičky.
Moje klíče
Operace, které v Akademii vysvětluji já.
Kam jsem ještě sáhl
Chemie
Na jezeře Maggiore jsem v roce 1776 šťouchal holí do bahna a chytal bubliny, které vyplouvaly. Byl to hořlavý plyn z hnijících rostlin. Dnes se mu říká metan a hoří v plynovém sporáku. Já jsem ho zapaloval elektrickou jiskrou v uzavřené nádobě a bouchalo to.
Statická elektřina
Zdokonalil jsem přístroj, kterému jsem dal jméno elektrofor: deska z pryskyřice, kterou třeš, a kovový talíř, který z ní pokaždé odnese náboj. Jedna deska, stovky jisker. Byl to nejlepší zdroj statické elektřiny své doby.
Měření
Elektřinu nešlo vidět, tak jsem ji měřil. Postavil jsem elektroměr se dvěma stébly slámy, která se od sebe odtahovala tím víc, čím větší byl náboj. A vymyslel jsem slovo napětí, tension, pro sílu, která proud žene. Dnes se měří ve voltech.
Věděl jsi, že…
Jazyk byl můj měřicí přístroj. Dva různé kovy na jazyku dají kyselou chuť, a čím větší chuť, tím silnější elektřina. Zkus to jen se dvěma mincemi, nikdy s baterií.
Dnešní plochá baterie má uvnitř tři články, každý 1,5 voltu. Jsou to tři patra mého sloupu, jen místo slané vody je uvnitř pasta.
Itálie mě dala na bankovku deseti tisíc lir, byl jsem na ní s mým sloupem skoro dvacet let, dokud lira neskončila. A v Comu stojí muzeum jen pro mé přístroje.
Trik navíc
Baterie z citronu
Zapíchni do citronu pozinkovaný hřebík a kousek měděného drátu, aby se uvnitř nedotýkaly. Zinek, měď a kyselá šťáva mezi nimi: přesně můj sloup s jedním patrem. Dá skoro jeden volt. Malá svítivá dioda potřebuje asi dva volty, tak spoj tři citrony za sebou: měď z prvního na zinek druhého, měď z druhého na zinek třetího. Zbylý zinek a zbylá měď jdou k diodě. Když nesvítí, otoč ji, dioda pouští proud jen jedním směrem.
Kde mě potkáš
Mise, kde jsou šifry na moje klíče.
Sousedé v čase
Napsal Klub nadaných dětí · aktualizováno 18. září 2026
Příběh máš. Teď klíč a zámek.