Alessandro Volta

Můj příběh

Já jsem Alessandro Volta z Coma v Itálii, z města u jezera pod Alpami. Mluvit jsem prý začal až ve čtyřech letech a rodina se bála, že jsem hloupý. Pak jsem nepřestal. Ve škole mě nejvíc bavila elektřina: jiskry, které přeskakují ze skla po tření, vlasy, které se zvednou k hřebenu. Ve třiceti třech letech jsem učil fyziku na univerzitě v Pavii a pořád jsem hledal, jak jisker vyrobit víc.

Můj krajan Luigi Galvani pověsil žabí stehýnka na měděné háčky u železného zábradlí. Stehýnka sebou škubala, a Galvani řekl: v žábě je živočišná elektřina. Já jsem tomu nevěřil. Vzal jsem dva různé kovy, položil je na jazyk a cítil kyselou chuť. Žádná žába. Elektřina vzniká tam, kde se dotýkají dva různé kovy a něco vlhkého mezi nimi. Žába byla jen ta vlhká věc. Hádali jsme se roky a oba jsme měli kus pravdy: já o kovech, Galvani o tom, že nervy poslouchají elektřinu.

Pak jsem to postavil. Kotouč zinku, kotouč mědi, plátno namočené ve slané vodě. A znova: zinek, měď, plátno. Dvacet, třicet, čtyřicet pater nad sebou. Když jsem se dotkl spodku a vršku, dostal jsem ránu, a ne jednu jiskru, ale proud, který nepřestával téct. V březnu 1800 jsem to popsal v dopise do Londýna. Říká se tomu Voltův sloup. Byla to první baterie na světě a věda se od té chvíle rozjela: za pár týdnů jiní pomocí sloupu rozložili vodu na dva plyny.

V roce 1801 mě pozval do Paříže Napoleon. Tři dny jsem mu předváděl sloup, jiskry a plyn, který jsem chytil v bažině. Byl nadšený, dal mi zlatou medaili a později mě udělal hrabětem. Jednotka elektrického napětí se dnes jmenuje volt. Dnešní plochá baterie je můj sloup zabalený do krabičky.