James Prescott Joule

Můj příběh

Já jsem James Prescott Joule ze Salfordu u Manchesteru. Táta měl pivovar a já jsem v něm měl pracovat. Do školy jsem nechodil, jako kluk jsem byl slabý na záda, a tak k nám chodili učitelé domů. Jeden z nich byl John Dalton, který vymyslel, že se všechno skládá z atomů. Naučil mě jednu věc: nevěř, měř. S bratrem jsme prý zkoušeli, jak velkou ránu z elektřiny vydržíme, a pak jsme ji zkusili i na služce. Tohle doma nedělej.

V pivovaru jsem si zařídil laboratoř. Nejdřív jsem chtěl vyměnit parní stroj za elektromotor na baterie. Spočítal jsem si to a vyšlo, že zinek v bateriích stojí mnohem víc než uhlí pod kotlem. Zato jsem při tom zjistil něco jiného: drát, kterým teče proud, se ohřívá, a ohřívá se přesně podle toho, jak silný proud je. Bylo mi dvacet dva a dnes se tomu říká Jouleův zákon.

A pak ta hlavní otázka: kolik tepla vznikne z práce? Do nádoby s vodou jsem dal lopatkové kolo. Kolo točila šňůra se závažím, které pomalu klesalo k zemi. Závaží dolů, lopatky míchají, voda se ohřeje, ale jen o kousíček. Proto jsem měl teploměr, který ukázal i dvě setiny stupně. Pokus jsem opakoval stovky krát a pořád vycházelo totéž: stejná práce, stejné teplo. Práce a teplo jsou jedno zboží v jiném obalu. Prý jsem i na svatební cestě v Alpách měřil, jestli je voda dole pod vodopádem teplejší než nahoře. Měla by být, jen o kousek.

Když jsem to v roce 1843 řekl na sjezdu vědců, nikdo neposlouchal. O čtyři roky později v Oxfordu mi dali jen pár minut, ale z lavice se ozval mladý William Thomson, později lord Kelvin, a ptal se dál. Stali se z nás přátelé. Společně jsme ukázali, že energie se nevytrácí, jen mění podobu, a našli, že plyn se při rozpínání ochlazuje. Na tom dnes běží každá lednice. Jednotka energie se jmenuje joule.